wz
jesterka banner jesterka

Novinky
Projekty
Druzina
Akce
Postupy
Prameny
Galerie
Odkazy
Kontakt




Poslední aktualizace: 29.04.2014

Lidem dnešní doby tak trošku chybí ona hrdost na minulost vlastního národa, jíž se, nikoliv bez příčiny, vyznačovaly generace předchozí, a vlastenectví dnes nejvíce projevují při sportovních výkonech některých nadanějších jedinců. Přesto snad z nich většina chápe, že minulost zemí Koruny české není nevýznamným kratičkým okamžikem, který je možné pomíjet, ani podivnou zálibou ještě podivnějších dějepisců. Naopak. Bez jakéhokoliv sentimentu je třeba si přiznat, že stařičká slova moudrých nejsou tak úplně směšná a zcestná, že dějiny naší země opravdu utváří současnost, že bez života našich předků bychom nežili my a nemohli bychom opakovat tytéž chyby. Je historie opravdu mrtvá, když ještě přežívá v paměti žijících lidí? Skončila, pokud se košatí půvabnými pověstmi a legendami?

Pokud Vás dějiny stále lekají, ať už z jakýchkoliv pohnutek … uveďme např. hrozivého obrýleného dějepisáře s husitsky bojovným pohledem, habsburským rtem a kronikou kanovníka Kosmy, kam ovšem zcela prozaicky zapisuje nedostatečné, rozdané ve 4.B (tento obávaný přízrak se čas od času zjevuje i ve snech řádných, poctivých lidí) … tedy, pokud se stále obáváte, že byste se ve víru minulých událostí mohli nadobro ztratit, chtěli bychom Vám pomoci. Neslibujeme vykoupení duše ani věčnou blaženost v ráji a nepožadujeme po Vás „drobné“ příspěvky svatému muži. Jen prosím několikrát klikněte vaším hlodavčím kamarádem a my se pokusíme odměnit Vás za tento nepatrný pohyb výletem do hlubin dávnověku.



Velká Morava a počátky českého státu (9. – 10. st.)


Časová osa Evropy v 9.-10. století

Přibližná mapa Velké Moravy
(upraveno podle "Velké Dějiny zemí koruny české I")

Velká Morava      České knížectví

Snad žádnému z Čechů, Moravanů a Slezanů není spojení slov „Velká Morava“ úplně cizí. Ať už chtěli nebo nechtěli, zřejmě jej zaslechli alespoň několikrát za život, přinejmenším v letech své školní docházky. Jedno ze slavnějších období českých dějin se objevuje v učebnicích, ve statích mnoha knih i na výstavách. Jeho počátky i konec jsou však zahaleny rouškou tajemné tmy a také mnoho událostí v jeho průběhu není plně jasných. Asi nikdy nikdo neřekl: „V tento slavnostní den jsem se rozhodl založit nový stát. Bude se jmenovat Velká Morava“. A také asi neprohlásil: „Už mě to vážně nebaví, skončeme to, od zítřka Velká Morava není.“ Ale vlastně – můžeme vůbec označit přesný začátek nebo přesný konec? Nezačínají se dějiny velkomoravské říše tak trochu již v dobách pravěku? Nebo se mohou psát již od dne vzniku prvního člověka dnešního typu? Prvního savce…suchozemského tvora…buňky…? Je jistě přehnané takto uvažovat, ale lidé v 9. století nežili jen ze svojí vlastní zkušenosti. Mohli těžit z minulosti svých předků a také se s jejich činností museli vyrovnat, tak jako každý člověk v dnešní době. Ale protože tyto řádky mají být o historii a ne o filosofii, musíme se pro tentokrát vzdát a vměstnat se do hranic a dat, které určili jiní, povolanější. Skončeme tedy plané diskuse o počátku počátků a přenesme se do doby před více než 1000 lety. Ale nebojte se, od Adama začínat nebudeme, to by bylo opravdu příliš obšírné…

Období, o kterém bude řeč, je označované jako střední doba hradištní a zahrnuje 9. a 10. století. Velká Morava, považovaná za první skutečný stát na našem území, vznikla zřejmě někdy na přelomu 8. a 9. st. v době tzv. blatnicko-mikulčického horizontu. Bohužel právě pro období 8. věku v českých zemích chybí jakékoliv písemné prameny, a tak není snadné proniknout ke kořenům rodící se mocnosti. Archeologické bádání však již pro 8. st. dokládá rozvoj osídlení i hmotné kultury a stavbu prvních hradišť. Není známo, co se dělo v době, vymezené poslední zmínkou o říši kupce Sáma a první zprávou o státu Moravanů. Ani pro další roky neexistují domácí záznamy a sporé, útržkovité informace je nutno čerpat ze zahraničních, ponejvíce franckých pramenů.

Nový stát, jehož centrum se klade na jih dnešní Moravy, vznikal mezi dvěma mocnými evropskými říšemi - Franckou na západě a Byzantskou na východě. A přesto, že se se svými sousedy musel neustále vyrovnávat, vyrostl v hospodářsky i společensky neobyčejně vyspělou zemi, v nejmocnější útvar tehdejší střední Evropy. Frankové i Byzanc museli s Moravou počítat jako s rovnocenným partnerem. A dnešní potomci jejích dávných obyvatel se mohou těšit z mnoha památek značně rozvinuté kultury.

Vznik a vzestup moravského státu byl částečně podpořen rozpadem avarského kaganátu v Panonii na počátku 9. století. Označení „Velká Morava“ poprvé použil byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogenetos v polovině 10. století (i když jako název pro Potisí, tehdy v područí moravského panovníka; vlastní jádro říše označoval prostě Morava), ale kdo ví, jaké jméno dávali své zemi její tehdejší obyvatelé? Jako Moravané jsou v pramenech poprvé uváděni roku 822, kdy se jejich vyslanci spolu se zástupci Čechů a jiných kmenů zúčastnili říšského sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Tehdy již předstoupili před Ludvíka Pobožného jako jednolitý kmen a od jejich sjednocení musela nutně nějaká doba uplynout.

Mojmir I

Prvním známým panovníkem moravských Slovanů je Mojmír I., považovaný za zakladatele státu i knížecího rodu Mojmírovců. Není známo nic o jeho původu a neví se, jak a kdy se stal nejmocnějším mužem Moravy. Je možné předpokládat, že měl nějaké předchůdce, ale nelze o nich říci nic bližšího. V době Mojmírovy vlády bylo nejspíš v zemi oficiálně přijato křesťanství, jehož paprsky již několik desetiletí pronikaly ze západu díky neohroženým misionářům. V roce 831 totiž pasovský biskup Reginhar údajně pokřtil „všechny Moravany“, čímž se dozajista myslí kníže a několik málo vyvolených z řad tehdejší elity. Tento čin neznamenal naprostý a okamžitý zánik pohanské víry, ovšem značně napomohl k lepším vztahům Moravy se západní Evropou. Roku 832 nebo počátkem roku následujícího došlo k Mojmírovu konfliktu s Pribinou, vládcem Nitry. Není jasné, v jakém vztahu oba muži byli, zda se jednalo o rovnocenná knížata nebo zda byl Pribina Mojmírovým poddaným a správcem moravského údělu v Nitře. O něco pravděpodobnější je druhá možnost, vzhledem ke znění zápisu i k pasivitě, s jakou se k události stavěl francký král (jenž ji tedy pokládal spíše za vnitřní záležitost Moravy). Vyloučen není ani příbuzenský vztah mezi oběma soupeři. Můžeme se domnívat, že Pribina se pokusil převzít vládu nad Moravou nebo se osamostatnit. S jistotou víme jen tolik, že Mojmír vypudil poraženého protivníka z jeho sídla a donutil jej odejít do exilu (Pribina se i s družinou uchýlil pod ochranu bavorského vévody Ratboda, ale kvůli sporům odešel z jeho dvora do Bulharska a poté k chorvatskému vládci Ratimírovi. Po porážce Chorvatska franckým vojskem v roce 838 se Pribina pokorně vrátil zpět k Ratbodovi a smířil se s ním, později získal od Ludvíka Němce léno u Blatenského jezera, kde postavil hradiště Blatnohrad, Franky označované Mosaburg, dnešní Zálavár). Připojení Nitranska se tradičně považuje za symbolické dotvoření moravského státu, jehož území pak Mojmírovci dále rozšiřovali.

Na Moravě tedy proběhl proces sjednocení a vzniku státu dříve, ale staré kroniky nezapomínají ani na Čechy. První konkrétní zmínka o českých Slovanech se váže již k roku 791, kdy část vojska Karla Velikého při svém tažení proti Avarům prošla jejich územím (Češi tedy museli být Frankům víceméně nakloněni, vojsko tudy zřejmě protáhlo bez odporu). Avšak již na počátku 9. století, téměř ihned po ukončení bojů s Avary a po uspořádání poměrů v Panonii, se výbojní Frankové vypravili několikrát přímo do české kotliny, se kterou jejich říše sousedila. Například v roce 805, kdy vojáci pod vedením stejnojmenného syna Karla Velikého neúspěšně obléhali hrad Canburg (o lokalizaci tohoto místa stále panují spory, nejčastěji se uvažuje o hradišti Hradsko-Kanina poblíž Mšena). Hned v roce 806 je pak zaznamenáno další tažení. Kroniky neuvádějí žádný výrazný úspěch výpravy, ale zdá se, že Češi se tehdy zavázali platit mírový tribut (Frankové zřejmě použili svou obvyklou taktiku – opakovaně vyplenili určité území, zničili úrodu i zásoby a hladové obyvatelstvo tak donutili kapitulovat). V zákoníku Ordinatio imperii z téhož roku, kde jsou jmenována území, závislá na francké říši, zmínka o českých kmenech chybí (jednání o odvádění dávek po roce 806 snad v této době ještě neproběhla). V dokumentu z roku 817, zvaném Charta divisionis imperii, kde Ludvík Pobožný dělí zemi mezi své tři syny, už jsou Čechy jmenovány jako poplatné území východní části říše pod vládou Ludvíka Němce. Fuldské anály uvádějí nezvykle přesné datum 13. 1. 845, kdy bylo (nejspíše v bavorském Řezně) pokřtěno 14 českých knížat. I z jiných důvodů byl tento čin velmi ojedinělý (neobvyklé datum, iniciativa ze strany Čechů a nikoli císaře,…). Měl by znamenat oficiální přijetí křesťanství pro celou zemi, ovšem víra zde zřejmě nebyla tak důležitá jako politika. Nejspíše tímto česká knížata chtěla oslovit Ludvíka Němce, který ve svém úsilí znovu uspořádat poměry východní hranice své říše znamenal potencionální nebezpečí pro všechny západní Slovany. Přes některé problémy s interpretací tohoto záznamu se jedná o první zmínku o knížatech a knížectví na území Čech. Než - vraťme se zpět na Moravu.t v bavorském Řezně. Tento akt se blíží oficiálnímu přijetí křesťanství pro celou zemi, tak jako tomu bylo na Moravě. Přes některé problémy s interpretací tohoto záznamu se jedná o první zmínku o knížatech a knížectví na území Čech. Než vraťme se zpět na Moravu.

Roku 846 vtrhlo do země východofrancké vojsko a král Ludvík Němec, aby zdůraznil svou nadvládu nad Moravany (ve snaze „obnovit pořádek“ na východní hranici své říše), dosadil za knížete Mojmírova synovce Rastice. Ten je více znám pod moderní podobou svého jména jako Rostislav nebo Rastislav. Prameny už ovšem mlčí o tom, jestli Ludvík Němec zároveň musel sesadit Mojmíra nebo jiného knížete, jenž by po něm následoval. Je pravděpodobné, že Mojmír byl již po smrti a na Moravě panovalo bezvládí. Každopádně prostí lidé ani velmoži neprojevili žádný větší odpor, na rozdíl od Čechů, kteří Ludvíkovo vojsko na zpáteční cestě poněkud potrápili.

Rostislav Rastislav po devět let, do roku 855 víceméně respektoval německou hegemonii (přičemž vojska jedné i druhé strany čas od času vytáhla vyřádit se na území nepřítele). Poté se však moravský kníže až do konce své vlády otevřeně stavěl proti východofrancké říši, snažil se vymanit z jejího vlivu a rozšiřoval vliv své země na sousední slovanská území. Využíval přitom vnitřních rozporů říše i spojenectví jiných států, zejména Byzance. To ovšem nemohlo nechat krále Ludvíka klidným. V uvedeném roce 855 vyslal proti Rastislavovi trestnou výpravu (a v příštích letech následovaly výboje další), ale bez úspěchu, naopak mu Rastislav troufale odpověděl pleněním na jižní straně Dunaje.

Ani Čechy nebyly v té době ušetřeny různě úspěšných vojenských vpádů ze západu. Prameny je uvádějí k roku 847, 849, 855, asi i v roce 856 a 857. Ovšem Češi nezůstávají pozadu a podnikají odvetná tažení i samostatně iniciované vpády (například v roce 869).

V roce 861 moravský kníže podpořil odboj Ludvíkova syna Karlomana proti otci. Avšak povstání bylo o dva roky později poraženo a mezi Rostislavem a Ludvíkem Němcem došlo znovu k otevřenému boji. Roku 864 východofrancké vojsko vtrhlo na Moravu a obléhalo nejasně lokalizované město „Dowina“ (tj. dívka). Sídlo odolalo cizím vojskům, přesto se Rastislav zřejmě musel podrobit a přijmout tvrdé mírové podmínky. Tyto stanovy však nijak dlouho nedodržoval a konflikt s Franky pak pokračoval až do konce jeho vlády. Ve svém boji za nezávislost země si Rastislav uvědomoval, jak nepříjemnou politickou sílu mají křesťanské misie ze západu. Aby jim zamezil, pokusil se vytvořit z Moravy samostatnou církevní provincii a vymanit se tak z vlivu východofrancké správy. Proto v roce 862, poté, co jej odmítl papež Mikuláš I. (nemohl si dovolit otevřeně podpořit Ludvíkova protivníka), požádal o podporu byzantského vládce Michala III. Ani ten mu nepomohl ve vytvoření moravského arcibiskupství, ale alespoň vyslal na Moravu misii. Známá dvojice, Konstantin a Metoděj, přišla roku 863 nebo 864, aby v zemi šířila křesťanství i vzdělanost. Přestože jejich úkol nebyl jednoduchý, papež nakonec samostatnou staroslověnskou církev potvrdil a v roce 869 zastřešil arcibiskupstvím.

Ve stejném roce na Moravu opět vpadlo východofrancké vojsko a Rastislav byl ve svém boji nakonec poražen, i když jen kvůli zradě svého synovce Svatopluka. Ten byl nejspíše údělným knížetem některé části Moravy, patrně Nitranska, a snad i Rastislavovým spoluvládcem. Zřejmě však komunikoval s již zmíněným Karlomanem a uzavřel s ním separátní mír, bez ohledu na politiku svého strýce. To asi vedlo k rozmíšce obou Moravanů, jíž Karloman využil ke svému tažení. Nebyl však úspěšný, jeho postup zastavila blíže neznámá „neslýchaná pevnost“. Rastislav se pak pokusil Svatopluka zlikvidovat, ale ten v květnu roku 870 svého strýce pomocí lsti zajal, vydal Ludvíku Němci do Řezna a sám se ujal vlády na Moravě (král Ludvík odsoudil Rastislava k smrti, ale pak mu udělil milost, nechal zajatce „jen“ oslepit a do konce života „ubytovat“ v nám neznámém bavorském klášteře).

Následující léta jsou považovaná za vrcholné období velkomoravské říše. Ve většině pramenů je Svatopluk jmenován jako kníže, ovšem Reginonova kronika jej označuje za krále a stejným titulem ho oslovuje i papež Štěpán V. v roce 885. Neúspěchem jeho vlády zůstává konec slovanské liturgie na Moravě.

Svatopluk Zpočátku měl Svatopluk zemi panovat jako francký vazal. Karloman však nesplnil jeho očekávání a nepředal mu vládu nad Moravou. Podrobil si místní pevnosti a ponechal zde část svého vojska i francké správce, velmože a bratry Engilšalka a Wilhelma (Viléma). I tak byl Svatopluk zřejmě příliš nepohodlnou osobou. Karloman jej roku 871 falešně nařkl ze zrady a zajal, aby se mu nový kníže nestal stejným soupeřem jako dříve Rastislav. Moravu si tak plně podrobil a připojil k Východní říšské marce. Nepočítal však s odporem Moravanů. Ti podnítili povstání (ostatně asi nepříliš úspěšné), za vládce si zvolili Svatoplukova příbuzného, kněze Slavomíra (Sclagamara) a pokusili se Franky vyhnat. Karloman musel poslat na Moravu trestnou výpravu. Proto Svatopluka s omluvou a mnoha poctami propustil a zřejmě jej nadále považoval za svého spojence. Svěřil mu vedení výpravy a očekával od něj věrnost a vděčnost. Doufal, že se mu tak podaří získat Moravu jako francké závislé knížectví. Moravský kníže ovšem přešel na stranu svých soukmenovců a společně pak v bitvě „u staré pevnosti Rastislavovy“ („urbs antiqua Rastici“) Franky úplně rozdrtili. Padli i Engilšalk a Wilhelm. Frankové byli donuceni odejít ze země a Svatopluk se roku 871 konečně mohl naplno ujmout vlády (Slavomír, který prý knížecí titul přijal jen z donucení, ji předal zpět zřejmě s lehkým srdcem, obrátiv svou pozornost opět k věcem duchovním). Moravský kníže musel i nadále čelit franckým útokům a čelil jim úspěšně. Jedno z tažení je zaznamenáno k roku 872. Moravané dokázali útok odrazit, avšak české vojsko vedené pěti knížaty (Svatoslavem, Vitislavem, Herimanem, Spytimírem a Mojslavem) bylo poraženo. V roce 874 vedl Svatopluk proti říši novou válku a jeho spojenci byli přitom Češi i Srbové. Z pramenů víme, že ještě téhož roku přichází do Forchheimu ke králi Ludvíkovi poselstvo Moravanů a Čechů a nabízí spojenectví (spolupráce s Čechy byla zřejmě dlouhodobějšího rázu). Formálně vystupuje slovanská strana jako poražená a mír je nakonec zajištěn poplatkem francké říši. Tento „tributum pacis“ však není nutné považovat za výraz slabosti a podřízenosti jednoho státu jinému. V raném středověku se jednalo o naprosto běžný způsob, jak si zajistit klid a bezpečí. Navíc tímto aktem Ludvík Němec definitivně uznal samostatnost Moravy a Svatopluk tak zároveň zabezpečil lepší podmínky pro expanzi a upevnění mladého státu. A přestože k roku 876 se datuje zmínka, že bavorskému Karlomanovi mají připadnout i Čechy a Morava, spíše jde jen o vyjádření vroucího přání.

Svatopluk značně rozšířil území svého státu a pro Franky zůstal i nadále tvrdým a neústupným soupeřem. Úspěšně odolával neustálým vojenským vpádům. V 80. letech připojil k moravské říši i Čechy (v roce 890 toto připojení oficiálně uznal i nový bavorský vládce Arnulf, Karlomanovův syn), ovládl území sahající až ke Krakovu a do Maďarské nížiny. Vytvořil tak velmi rozlehlý stát s velkým počtem obyvatel (uvažuje se až o 1,5 milionu), který spojoval téměř všechny západní Slovany. Patřila k němu Morava, západní Slovensko, Čechy, území Posálských a Lužických Srbů, slezských kmenů v Poodří i Vislanů z Krakovska. Není však pravděpodobné, že se jednalo o pevně centralizovanou říši s jednotnou správou. Spíše se zdá, že Svatopluk přímo vládl jen na Moravě a zbylá území spravovala domácí knížata. Ta Moravě posílala pravidelný tribut, v případě potřeby i vojsko.

Rok 883 přinesl další větší boj s Franky. Po smrti Engilšalka a Wilhelma roku 871 se totiž z rozhodnutí Ludvíka Němce stal markrabětem Východní marky Aribo. O markrabství však usilovali také Engilšalkovi a Wilhelmovi synové, které podporovala velká část bavorské šlechty. Aribo proto hledal pomoc u Svatopluka. V roce 882, po Ludvíkově smrti byl svými protivníky vyhnán, ale nový panovník Karel III. Tlustý jej podpořil a nakonec museli utéct hraběcí synové. Prchli k již zmíněnému Arnulfovi, který vládl v Panonii. A tak došlo k boji mezi Aribovým spojencem Svatoplukem a Arnulfem. Svatopluk přitom několikrát vpadl do Panonie a fakticky ji ovládl. Mírová dohoda byla smluvena o dva roky později, v roce 885. Proběhla i jednání s východofranckým králem Karlem III. Tlustým a Svatopluk mu slíbil, že po dobu Karlova života nenapadne jeho území. Ale již v roce 887 se do čela východofrancké říše postavil Arnulf a vztahy Moravy s jejím západním sousedem se opět zostřily. Zpočátku však Arnulf neměl dost sil, jeho výboje nebyly úspěšné a on musel čekat na vhodnější příležitost. Ale dočkal se. Jeho chvíle nadešla roku 894, když Svatopluk zemřel.

Borivoj V době Svatoplukovy vlády je také zmiňován první historicky doložený samostatně vládnoucí český kníže - Bořivoj („kníže Čechů“). Vynořují se úvahy o příbuzenství obou mužů, často spojované se zmínkou o průvodu české princezny - nevěsty na Moravu, uváděnou k roku 871. Přitom ještě v roce 872 prameny dokládají existenci většího množství knížat, podílejících se na vládě v zemi (jejich vojsko bylo tehdy poráženo franckými silami). Bořivoj někdy mezi lety 874 a 884 přijal na Moravě křest a to z rukou samotného Metoděje (to by znamenalo, že politicky motivovaný křest z roku 845 byl zapomenut nebo že také Bořivoj schovával své mocenské ambice za zástěrkou věcí duchovních). Tímto činem chtě nechtě souhlasil se Svatoplukovou nadvládou. Přestože se zřejmě jednalo o poměrně volnou závislost, vyvolal křest (respektive jeho důsledky) v Čechách silné povstání. Oponenti se snad báli možné Svatoplukovy podpory Bořivoje a následného omezení vlastního vlivu, neboť až doposud bylo postavení českého knížete poměrně slabé a značně závislé na vůli ostatních velmožů. Češi si za svého nového vládce zvolili Strojmíra a Bořivoj musel uprchnout zpět ke Svatoplukovi. Strojmír zřejmě také patřil k rodu Přemyslovců, ale po nuceném odchodu ze země žil delší dobu v Bavorsku. Přestože jej Bavoři podporovali, v Čechách neuspěl a Bořivojovi se nakonec podařilo získat své postavení zpět, snad s pomocí moravského Svatopluka. Obnovení jeho vlády pak znamenalo i upevnění knížecí moci. V následujících letech podle tradice přesunul Bořivoj své sídlo a tím i centrum celého státu z Levého Hradce do Prahy, ovšem novější bádání prokazuje již dřívější, ne nevýznamné osídlení hradního ostrohu i Malé Strany. Zakládáním prvních kostelů (sv. Kliment na Levém Hradci, Panna Marie na Pražském hradě) Bořivoj oficiálně šířil v Čechách křesťanství. Zemřel náhle v roce 889 nebo počátkem roku 890. Po této nečekané události si Svatopluk na králi Arnulfovi vyžádal potvrzení plné vlády nad českým územím, neboť Bořivoj neoznačil svého nástupce a jeho synové Spytihněv a Vratislav byli ještě příliš mladí.

Smrtí Svatopluka prakticky skončil růst síly a moci Velké Moravy a začal pomalý rozpad. Jak praví známá pověst, zapsaná Konstantinem Porfyrogenetem, rozdělil Svatopluk stát mezi tři syny, kteří svými spory dovedli mocnou říši k zániku. Krásná báje má pravdivé jádro, i když jistě mnohem prozaičtější. Nejstarší Svatoplukův syn, Mojmír II. měl mít jako nejstarší vládu nad ostatními, Svatopluk II. zřejmě dostal do správy Nitransko. O třetím synovi se neví, ani to, zda skutečně existoval. Uvažuje se o jméně Predslav, které se uvádí v Cividalském evangeliu za jménem Svatopluka a jeho předpokládané manželky Svatožizně. K Mojmírově střetu s bratrem Svatoplukem opravdu došlo, to je pravda. Ale nejspíš se jednalo pouze o krátký střet, který byl zaznamenán k roku 898 a který k rozpadu země nevedl. Mojmír v něm rychle získal převahu. Pád velkomoravské říše ovšem není jen vina Svatoplukových potomků, neboť ti nejspíš zdědili zemi již na počátku krize, plnou vnitřních rozporů. Navíc, v roce 893 začala nová válka s Arnulfem. Svatopluk I. sice odrazil jeho vpád na Moravu, ale uprostřed bojů zemřel. Kromě odstředivých tendencí okrajových území (Panonie, Čechy, Srbsko) byla Morava pod neustálým tlakem východofrancké říše i prudkých nájezdů nově příchozích Maďarů, ugrofinských kočovníků, kteří se v 9. st. přesouvali z původních sídel mezi Volhou a Dněprem na západ, do Panonie. Jenže karpatská kotlina byla pro jejich kočovný způsob života malá, a tak na přelomu 9. a 10. st. v rámci své expanze podnikali rozsáhlé vpády do Evropy. Opravdu, žádné záviděníhodné dědictví.

Mojmir II Přesto nově nastoupivší Mojmír II. dokázal poměry na Moravě v rámci možností postupně stabilizovat a své postavení upevnit. Hned roku 894 uzavřel mír s Arnulfem. K jeho úspěchům je potřeba přičíst i rok 898 či 899, kdy požádal papeže Jana IX. o obnovení moravské církevní organizace, což nakonec vedlo ke zřízení arcibiskupství a tří biskupství. V letech 898 až 900 však musel každoročně vzdorovat vpádu východofranckých vojsk. V roce 901 znovu uzavřel s říší mír, snad v důsledku maďarské hrozby. Ještě téhož roku byl pak zastaven nájezd kočovníků v Korutanech. Maďaři byli opravdu asi nejvážnějším nebezpečím. Na Moravě se objevili již za vlády Svatopluka. To ovšem přišli jen v malé skupině, která nemohla silný stát ohrozit a byla odražena. Až do uzavření míru z roku 901 se pak Maďaři i Moravané setkávali v Panonii v poměrně klidném soužití a vzájemně se respektovali. Moravský vládce jim dokonce v roce 896 umožnil usadit se na části jeho území na horním toku Tisy (Maďaři byli tehdy ovšem v patové situaci, kdy bylo jejich vojsko rozdrceno v Bulharsku, avšak jejich původní sídla již zabrali Pečeněhové, tam se tedy vrátit nemohli). Časem ovšem útoků na střední Evropu přibývalo, navíc divocí bojovníci, srostlí se svým koněm měli další výhody v šavli a reflexním luku. Maďarské vpády jsou v písemných pramenech doloženy v letech 862, 881 i 889. V roce 894 zpustošili nájezdníci celou franckou část Panonie. Moravské území však nejspíš ze svého řádění vynechali a respektovali tak uzavřený mír. Přesto již Moravané začali považovat kočovné kmeny za příliš nebezpečné a raději se proti nim obrátili ve zmíněném spojenectví se svými západními sousedy.

První větší útok Maďarů na Moravu se odehrál v roce 902, ale tehdy byl také ještě odražen. Nakonec však další vpády někdy v letech 903 – 907 slábnoucí Velkomoravskou říši vyvrátily. S největší pravděpodobností se tak stalo roku 906 po porážce bavorského vojska, kdy Maďaři zaplavili střední Evropu. Z roku 903 pochází poslední známá zmínka o fungující říši (Raffelstettenský celní tarif), roku 908 již Reginonova kronika označuje Velkou Moravu za zpustošenou. Moravské vojsko bylo v roce 906 poraženo v bitvě blízko Nitry a tato jediná šarvátka zřejmě znamenala zánik celého státu. Snad proto, že v ní byli pobiti téměř všichni příslušníci elity, možná i většina moravské vojenské (branné) moci. Ovšem i dříve utrpěla Velká Morava silné porážky, ale ty se jí nestaly osudné. Proto se předpokládá, že v době maďarského vpádu prožívala období hluboké krize a prohraná bitva byla jen posledním hřebíčkem do rakve. Kolem těchto událostí však panuje mnoho nejistoty a nezodpovězených otázek. Maďaři zemi asi částečně zpustošili, ale nikdy ji plně neovládli, neusadili se tu. Existuje jen minimum dokladů jejich přítomnosti a vlivu. Bohužel pro 10. století na Moravě máme velmi zlomkovité informace. Stala se asi na několik desetiletí územím nikoho, kde se o lokálně omezenou moc dělili místní velmoži. Až z 90. let 10. století pochází jisté doklady toho, že Morava patřila českým knížatům.

Na odkaz Velkomoravské říše navázaly nové vzniklé státy – český, polský a uherský.

nahoru

Po pádu Velké Moravy se centrum dění přesunulo do Čech, ovládaných rodem Přemyslovým. Proto se na okamžik přenesme do tohoto knížectví.

Spytihnev V roce 894, ještě v době panování Mojmíra II., započal svou vládu nad Čechami Bořivojův syn Spytihněv, toho jména první. Po smrti moravského knížete Svatopluka byl již dospělým mužem a jistě se mu příliš nelíbilo, že nemohl usednout na knížecí stolec po svém otci. V roce 895 se na řezenském sněmu spolu s tajemným Vitislavem zavázali poslušností východofranckému vládci Arnulfovi a vyjádřili tak odpor k nechtěné moravské „okupaci“. Zároveň Arnulfa požádali o navrácení plné vlády nad českým územím. Oba muži přitom vystupují jako předáci Čechů, nikoliv jako samostatná knížata. Bohužel, není známa žádná další zmínka o Vitislavovi a těžko říci, kým byl a odkdy vládl Spytihněv sám, jako jediný plnoprávný kníže. Každopádně Arnulf v následujícím boji proti Moravanům Čechy podporoval. Ti museli roku 896 znovu požádat Bavorsko o pomoc, neboť jejich svévolné osamostatnění nenechalo východní sousedy v klidu. V roce 900 se pak zúčastnili bavorského tažení na Moravu. O rok později, jak již bylo řečeno, byl však kvůli hrozícím maďarským vpádům sjednán mír. Nájezdy východních kočovníků postupně oslabovaly moc a vliv Velkomoravské, ale i Východofrancké říše. Lidé na území Čech však zůstávali víceméně chráněni před nájezdy, snad i díky hustým lesním porostům na pohraničních horách. Dostali tak jedinečnou příležitost k rozvoji, které samozřejmě využili. Spytihněv pokračoval v díle svého otce a sjednocoval území pod vládou Přemyslovců. Krom toho zakládal další kostely a nepřímo tak v zemi pomáhal šířit křesťanství.

Po Spytihněvovi usedl na knížecí stolec jeho bratr Vratislav a to roku 915. V této době již Velká Morava odpočívala v propadlišti dějin a její slávu pomalu pokrýval prach. Stejně tak zmizel z mapy Evropy i Východofrancký stát. Zanechal po sobě mnoho drobných zemiček, které vzájemně soupeřily o získání vlády nad ostatními. Mezi nejsilnější z nich patřily Bavorsko a Sasko a jejich vzájemné spory nemohli Češi nechat bez povšimnutí.

Vratislav Kníže Vratislav I. však zemřel již počátkem roku 921, podle pozdější zmínky z 13. století údajně padl 13. února v boji s Maďary. V této době nebyl jeho starší syn Václav ještě plnoletý (měl tehdy asi třináct let), a tak se vlády ujala jeho matka Drahomíra, která zdědila majetek svého muže a ovládala knížecí družinu. Přesto sněm „všech Čechů“ svěřil Vratislavovy potomky k výchově (a tím i regentskou vládu) jejich babičce Ludmile, která jim mimochodem zajistila velmi dobré vzdělání. Současně provolal staršího Václava knížetem, aby svou vládu plně převzal, až dospěje. Drahomíra se nejspíše obávala, že by její tchyně na sebe mohla jakožto regentka strhnout veškerou moc, což zřejmě vedlo ke střetu obou žen. Jako u mnoha jiných událostí i zde historie tápe v otázkách pravé příčiny a průběhu věcí. Snad se do této záležitosti promítl i vrcholící střet mezi Bavorskem a Saskem, snad se obě ženy přely mimo jiné i o náklonnost české země k jedné či druhé straně. (to ovšem nebylo věcí pouhé obliby toho kterého státu, ale poměrně důležitým rozhodnutím o dalších osudech Čech). Nakonec se Ludmila regence vzdala a vydala oba Vratislavovy syny, Václava i Boleslava jejich matce, čímž jí fakticky přenechala plnou vládu. Dalším bojům nakonec zabránilo uškrcení Ludmily, které si u dvou výtečníků z knížecí družiny, Tuny a Gomona (jejichž jména mimochodem naznačují severský původ), objednala zřejmě sama Drahomíra. Drahomira Jedna z legendárních vražd českých dějin byla spáchána 15. září roku 921. Přes její nevalnou pověst je však třeba přiznat Drahomíře i jisté zásluhy. Částečně se jí podařilo upevnit ještě nepříliš silný stát a vytvořit tak lepší podmínky pro následnou vládu svých synů. Nejpozději v roce 922 Češi odmítli platit Bavorsku mírový tribut, zřejmě v rámci nově převažující saské orientace (zřejmě prosazované právě Drahomírou). Proto ještě téhož roku vytáhl bavorský vévoda Arnulf (jmenovec východofranckého panovníka) na české území. Výsledek tažení není znám a přesvědčivého vítězství zřejmě nenabyla ani jedna strana.

Vaclav Kníže Václav se k samostatné vládě dostal asi v roce 924, maximálně o rok později, kdy dal převézt ostatky své babičky Ludmily z Tetína na Pražský hrad. Tím vyjádřil nesouhlas s politikou a jednáním své matky. Slavnostní přenos Ludmilina těla byl navíc vnímán jako svatořečení a domácí český světec (dokonce přímý příbuzný současného knížete) mohl jistě napomáhat zvýšení prestiže mladého státu. Václav však nezůstal jen u zbožných myšlenek a následoval rázný čin – svou matku nechal pro jistotu internovat na Budči. Přesto, že jeho nárok na vládu byl nezpochybnitelný, musel o své postavení tvrdě bojovat a potlačit několik domácích povstání. Také soupeřil se saským králem Jindřichem I. Ptáčníkem. Ten v roce 929 podnikl výpravu do Čech a podařilo se mu proniknout až k matičce Praze. Václav tehdy slíbil platit daň z míru a uzavřel s Jindřichem spojenectví. Tím zajistil zemi bezpečí a rozvoj a mohl upevňovat svou moc. Václavova politika se však příliš nelíbila jeho bratru. Spory obou sourozenců nakonec vyvrcholily 28. září roku 935 na Boleslavově sídle, kam byl Václav úkladně pozván. Jeho život tam ukončila trojice nájemných vrahů, Hněvsa, Čest a Tir. Také Václav byl, stejně jako jeho babička brzy po své smrti svatořečen.

Vlády nad českou zemí se ujal Boleslav I., v pozdějších dobách zvaný Ukrutný. K moci se nedostal právě vybíravým způsobem, navíc po zabití bratra zřejmě následovaly další vraždy, aby byli odstraněni Václavovi příznivci i s rodinami. Drahomíra ve strachu před ním raději odešla do ciziny. Nový kníže využil menší nejistoty Saska po smrti Jindřicha I., okamžitě se mu vzepřel a odmítl platit mírový tribut. Hned v roce 936 byl nucen postavit se svému sousedu také vojensky. Tehdy se totiž neznámý vládce neznámé oblasti, snad kníže některého z Boleslavem ovládaných území (ve Widukindově kronice označovaný jako „podkrál“ – subregulus) zřejmě pokusil samostatně navázat velmi těsné kontakty se Saskem. To se Boleslavovi samozřejmě nelíbilo a rozhodl se rázně zakročit. Musel se tak utkat se saským vojskem, které bylo vysláno onomu knížeti na pomoc. Český vládce v bitvě zvítězil, ale následovalo 14 let bojů s Otou I. Výraznější střet této války je však zaznamenán až k roku 950, kdy saský panovník vytáhl do Čech, oblehl „Nový hrad“ (tradičně místo nejisté polohy, snad by se mohlo jednat o Žatec) a donutil Boleslava I. ke kapitulaci. Ještě téhož roku spolu oba vládci uzavřeli mír, který pro Čechy zřejmě znamenal opětné placení dávek, i když to prameny zcela jasně neuvádí. Na druhou stranu ale zajistil relativní bezpečí na západní hranici a tím i větší klid k vnitřnímu rozvoji státu. Mírová smlouva opět, stejně jako v době knížete Václava, nabyla téměř spojenecké povahy. Po boku Oty I. se pak Boleslav v roce 955 zúčastnil vítězného tažení proti Maďarům, která se skončilo 10. srpna slavnou bitvou na Lechu u Augsburgu. Jeden proud vojska vedl právě český kníže a nepřítele porazil kdesi na jižní Moravě.

Boleslav I Boleslav I. významnou měrou posílil moc a postavení českého panovníka a radikálně přetvořil státní správu. Plně rozvinul hradskou soustavu i vybírání dávek a reorganizoval vojsko. Přibližně od poloviny 10. století razil i vlastní stříbrné mince – denáry. Vedl četné výboje, zejména na východ a připojil k přemyslovskému panství nová území (Slezsko, Krakovsko, Malopolsko, částečně asi i Moravu a Z Slovensko). S touto expanzivní politikou snad začal již Václav a Boleslav na ni velmi úspěšně navázal. V roce 963 nebo 964 uzavřel spojenectví s polským knížetem Měškem I. a zpečetil je sňatkem polského vládce a své dcery Doubravky. Z roku 965 nebo 966 pak pochází zpráva od Ibrahima ibn Jakuba, že český panovník vládne území od Prahy ke Krakovu. Podle jiných zpráv tvořil jihovýchodní hranici státu oblouk Váhu. Boleslav nezapomněl ani na důležitou úlohu církve. Kromě založení mnoha kostelů nechal například přenést tělo svého bratra do chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Zřejmě v roce 967 také prozíravě žádal o vytvoření pražského biskupství (současně jednal i o zřízení prvního kláštera v Čechách). Vlivná otonská říše se však stavěla na odpor, protože by to znamenalo i církevní nezávislost české země. Proto se Boleslav českého biskupa nedožil.

Ať už měl tedy Boleslav I. jakoukoliv povahu a byť byl úkladným vrahem svého bratra, český stát v době jeho vlády získal na stabilitě a posílil politicky i hospodářsky. Zemřel nejspíše v roce 972.

Jeho syn a nástupce, Boleslav II. vznik státu dovršil. Měl na co navázat, neboť po svém otci zdědil velkou a silnou říši, s dobrou vnitřní organizací a stabilním hospodářstvím. Ale ani on sám nebyl bez zásluh a pokračoval v rozšiřování a upevňování přemyslovských držav. Na východě sahala jeho moc až k hranicím Kyjevské Rusi, ovládal i území daleko za Krakovem (hranici tvořily podle tradice řeky Bug a Styr na dnešní Ukrajině). Nebál se riskovat a byl úspěšným protivníkem císaře Oty II.

Boleslav II Boleslav se v říšské politice angažoval od počátku své vlády. V letech 973 - 974 podporoval odbojného bavorského vévodu Jindřicha Svárlivého v jeho sporu s německým panovníkem. Ota II. však v souboji zvítězil, Jindřicha uvěznil v Ingelheimu a do Čech vyslal trestnou výpravu. K většímu boji ale nakonec nedošlo a Boleslav se za napadení odvděčil pleněním na bavorském území. K dalšímu sporu obou panovníků došlo v roce 976, kdy Jindřich utekl z vězení a po novém neúspěchu v Německu se uchýlil na Boleslavův dvůr. Samozřejmě následovala další Otova vojenská výprava do Čech, opět bez úspěchu. Část říšského vojska byla neslavně poražena pod hradem Plzeň (dnešní Starý Plzenec), zbytek odtáhl s nepořízenou zpět a Boleslav se nakonec pomstil novým pleněním v Německu. Roku 977, přesněji v létě, byly Čechy ze západu napadeny do třetice. Ota II. však ani tentokrát neměl při dobývání štěstí a jeho vojáky sužovaly nemoci. Císař se nakonec musel urychleně vrátit domů kvůli tzv. „povstání tří Jindřichů“, když se proti němu postavili bavorský a korutanský vévoda i augšpurský biskup. Boleslav II. v tomto okamžiku využil své převahy a začal ve výhodě jednat o míru. O necelý rok později se pak setkal s Otou II. v Quedlinburgu, kde byl přijat s velkými poctami a dary a kde také slíbil německému císaři svou věrnost. Do sporu s říší se pak dostal ještě v roce 984. Jeho postavení bylo tehdy natolik pevné, že mohl značnou měrou zasáhnout do nástupnických sporů po smrti Oty II. V boji o císařský titul se rozhodl opět podporovat bavorského vévodu Jindřicha, který chtěl využít situace a stát se poručníkem nedospělého Oty III. nebo rovnou císařem. Ve zmíněném roce 984 tak vytáhlo Boleslavovo vojsko jako Jindřichův doprovod do Saska a při zpáteční cestě se českému knížeti podařilo obsadit Míšeň. Počítal zřejmě s tím, že říšským panovníkem se stane bavorský vévoda a nový majetek mu dodatečně potvrdí. Jindřich Svárlivý se ale nakonec nároku na trůn v roce 985 vzdal a vlády se ujal Ota III. pod regencí své matky Theofano. Boleslavovi vojáci tedy pro udržení míru museli roku 986 z Míšně odejít a český kníže se po tomto neúspěchu z říšské politiky stáhl.

Hned v roce 973 bylo završeno úsilí Boleslava I., když díky iniciativě papeže Benedikta VI. vzniklo v pražské biskupství, podřízené arcidiecézi v Mohuči. Tím se Čechy konečně vymanily ze závislosti na řezenské správě. Je samozřejmé, že duchovní v Řezně protestovali a nehodlali si nechat vytrhnout z moci takové množství oveček a výnosných statků. Pro tento silný odpor byl úřad pražského biskupa obsazen až v roce 976, kdy mohučský arcibiskup ustanovil českým duchovním pastýřem saského kněze Dětmara.

V době vlády Boleslava II. byla také dokončena stavba vůbec prvního kláštera v Čechách, konventu sv. Jiří na Pražském hradě, kam byly uvedeny ctihodné sestry řehole sv. Benediktina. Až o mnoho let později, v roce 993, vznikl v Břevnově také první mužský klášter.

V 80. letech 10. století se skončilo česko - polské spojenectví. Důvodů bylo zřejmě více, mezi jinými snad i Boleslavův neúspěch v říšské politice po roce 984, snaha o větší samostatnost Polska a sňatek Měškova syna Boleslava Chrabrého s dcerou míšeňského markraběte Rikdaga (vyhnaného z jeho sídla Boleslavem II.). Měšek sám si po ovdovění za druhou manželku vyvolil Odu, dceru saského vévody Dětřicha. Každopádně rozložení sil se změnilo a Měšek I. se ve shodě s německou říší obrátil proti Čechům. Svou expanzí připravil Boleslava před rokem 990 o část statků, nejspíše o většinu Slezska. Boleslav II. odpověděl Měškovi trestnou vojenskou výpravou, která ale nakonec skončila diplomatickým jednáním a smírem. Polskému knížeti totiž přišlo na pomoc vojsko Oty III. a Boleslav zřejmě nechtěl nový střet s říší riskovat. Neúspěch ovšem značně uškodil jeho postavení v očích české elity.

Mezi poslední výrazné počiny Boleslava II. patří událost z roku 995. Tehdy, dne 28. září, proniklo knížecí vojsko po dvoudenním obléhání za hradby Libice nad Cidlinou, kterou spravovali Slavníkovci, mocný rod, zřejmě boční větev vládnoucí dynastie Přemyslovců (razili dokonce vlastní mince). Všichni přítomní byli bez milosti povražděni a plémě Slavníkovo vyhubeno (onoho dne se tu nalézala celá široká rodina). Unikli jen bratři Vojtěch a Soběslav. Vojtěch, druhý pražský biskup, meškal toho času v Prusku na misii a svému osudu nadlouho neušel. Soběslav vytáhl spolu s Otou III. do boje proti Polabským Slovanům. Rychlému dobytí Libice zřejmě napomohla nepřítomnost většiny obranyschopných mužů, kterou s sebou odvedl.

Tímto brutálním činem se Přemyslovci zbavili svého nejvážnějšího soupeře v zemi a datum 28. 9. 995 je tak tradičně považováno za symbolické dovršení sjednocení českého státu. O přesných příčinách knížecího vpádu na Libici panují ovšem, jako vždy, velké nejasnosti. Snad bylo vyvraždění Slavníkovců také první známkou počínající krize, ve které se český stát octl po smrti Boleslava II., možná jím chtěl český panovník uklidnit české velmože a uhasit jejich touhu po kořisti.

Boleslav III Boleslav III., zvaný Ryšavý, převzal vládu po svém otci v únoru roku 999 a octl se tím v nelehké situaci. Dříve silný stát se pomalu ale jistě propadal do období nejistoty a zmatků. Rozmachu Polska i Uher stály nyní slabší Čechy v cestě a jistě byly trnem v oku i pro otonské císařství. Velmi silným protivníkem se Boleslavovi III. stal polský vládce Boleslav Chrabrý. Také v domácí politice chybělo knížeti štěstí a snad i dobrá vůle a opozice velmožů vůči němu stále sílila. Krizi již nedokázal zabránit, spory nakonec v roce 1002 vyústily v povstání a Boleslav musel uprchnout ze země. V následujících letech se vládci v Čechách každoročně střídali. Na knížecí stolec opakovaně usedli nejen oba Boleslavovi mladší bratři (Boleslav se jimi již dříve cítil ohrožen a proto nechal Jaromíra vykleštit a Oldřicha se neúspěšně pokusil zavraždit - oba pak i s matkou uprchli do Bavorska), ale i Piastovec Vladivoj a znovu Boleslav III. Do dění v zemi zasahoval polský kníže Boleslav Chrabrý, který také české země na čas ovládl, i německý císař Jindřich II. Čechy se v této době oficiálně staly říšským lénem a Morava na delší dobu připadla Polsku.

Na samém konci 10. století se tak postavení českého státu podstatně zhoršilo, došlo k oslabení jeho moci i k omezení samostatnosti. Znovu jej začal upevňovat až kníže Oldřich (bratr Boleslava III.) po svém definitivním nástupu na trůn v roce 1012 a poté jeho syn Břetislav. Ale to už je jiná historie…

Text, časová osa: Péťa
Ilustrace: Ďábel

nahoru
Literatura:
Bláhová, M. – Frolík, J. – Profantová, N. 1999: Velké dějiny zemí koruny české I.
Havlík, Lubomír E. 1992: Kronika o Velké Moravě. Jota. Brno.
Kavka František – Buchvaldek, Miroslav 1971: Dějiny Československa do roku 1437. SPN. Praha.
kolektiv autorů 1966 - 1977: Magna Moravia Fontes Historici I – V.
Měřínský, Zdeněk 2006: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Libri. Praha.
Teichová, Alice (ed.) 1968: Dějiny středověku I. SPN. Praha.
Třeštík, Dušan 1997: Počátky Přemyslovců. Lidové Noviny. Praha.

Spřátelené skupiny
Curia Vítkov
Curia Vitkov